Jak jsem s běháním začal, skončil a znovu začal...
Sport jsem měl od dětství rád a již od mých 6-7 let jsem byl zvyklý na každodenní pohyb. Když jsem zrovna neměl fotbalový trénink, běhal jsem po venku (a že jsem se toho vážně nalítal).
Protože jsem nikdy nebyl pro svou drobnou postavu oporou týmu, tak jsem se přirozeně čím dál více soustředil na svou fyzičku, protože silově jsem nemohl uspět. Každým rokem, především při přechodu do dorosteneckého věku jsem svůj "tělesný" handicap začal pociťovat výrazněji, fotbal mě přestával bavit, do sestavy proti "hromotlukům" jsem se už téměř nedokázal probojovat. Sport jsem však měl rád a nechtěl se jej vzdát.
Po přestupu do A mužstva dospělých jsem ze svého dosavadního handicapu dokázal naopak vytvořit obrovskou výhodu. Nestyděl jsem se říct "gól ode mě nečekejte, ale pošli balón padesát metrů přede mě a já ho doběhnu a uteču všem". U soupeřů jsem se stal známým tím, že na mě nechtěli bránit, protože jsem moc "běhavej". Oni ti chlapi v pětatřiceti, co si šli v neděli jenom čutnout, to už nemají moc rádi. Fotbal mě už ale vůbec nebavil. Jsem vítězný typ a kolektivní sport, kde je úspěch závislý na chuti vyhrát všech, mě nenaplňoval.
V této době, jsem pochopil že miluji běhání. Asi to bude tím, že jsem v něm byl dobrý - lepší než ostatní v týmu. Když mi bylo dvacet, běhal jsem každý den 10-15 kilometrů.
Když odešlo běhání na druhou kolej
Přestože jsem běhání miloval, tak po skončení školy jsem se zaměřil na práci a běhání jsem odsunul na vedlejší kolej. Zná to snad každý. Přijdete z práce, chcete si dát po vyčerpávajícím dni pivko, kámoše, párty a na běhání dneska už není nálada a za pár týdnů už je minulostí.
Nyní je mi 29, mám dvouletou dceru, chystám se stavět dům svépomocí a občas si říkám "cítím se unavený a slabý". Děsivé před třicítkou, co pak bude za dvacet let? Mé tělo, které vždycky bylo v perfektní kondici si říká o pozornost a nejvíc to cítím na tom, že "to nejsem já". Nejenom, že cítím slabou fyzičku, ale také psychicky to nejsem já. Nemám tak pevnou vůli, nejsem tak pozitivní jako dřív, občas cítím lenost a hlavně mi chybí pocit něco překonávat.
Reálný život dospěláka mě semlel. Naštěstí jsem si to snad uvědomil brzo. Ještě v době, kdy není tak těžké se vrátit zpátky do formy. Naštěstí si uvědomuji, že to jestli budu v padesáti pro dceru už jen páprdou a mrzoutem za zenitem nebo vitálním taťkou, který je v kondici jako za mlada, tak že se o tom rozhoduje právě nyní. Právě teď. Jdu na to...
Protože jsem nikdy nebyl pro svou drobnou postavu oporou týmu, tak jsem se přirozeně čím dál více soustředil na svou fyzičku, protože silově jsem nemohl uspět. Každým rokem, především při přechodu do dorosteneckého věku jsem svůj "tělesný" handicap začal pociťovat výrazněji, fotbal mě přestával bavit, do sestavy proti "hromotlukům" jsem se už téměř nedokázal probojovat. Sport jsem však měl rád a nechtěl se jej vzdát.
Po přestupu do A mužstva dospělých jsem ze svého dosavadního handicapu dokázal naopak vytvořit obrovskou výhodu. Nestyděl jsem se říct "gól ode mě nečekejte, ale pošli balón padesát metrů přede mě a já ho doběhnu a uteču všem". U soupeřů jsem se stal známým tím, že na mě nechtěli bránit, protože jsem moc "běhavej". Oni ti chlapi v pětatřiceti, co si šli v neděli jenom čutnout, to už nemají moc rádi. Fotbal mě už ale vůbec nebavil. Jsem vítězný typ a kolektivní sport, kde je úspěch závislý na chuti vyhrát všech, mě nenaplňoval.
V této době, jsem pochopil že miluji běhání. Asi to bude tím, že jsem v něm byl dobrý - lepší než ostatní v týmu. Když mi bylo dvacet, běhal jsem každý den 10-15 kilometrů.
Když odešlo běhání na druhou kolej
Přestože jsem běhání miloval, tak po skončení školy jsem se zaměřil na práci a běhání jsem odsunul na vedlejší kolej. Zná to snad každý. Přijdete z práce, chcete si dát po vyčerpávajícím dni pivko, kámoše, párty a na běhání dneska už není nálada a za pár týdnů už je minulostí.
Nyní je mi 29, mám dvouletou dceru, chystám se stavět dům svépomocí a občas si říkám "cítím se unavený a slabý". Děsivé před třicítkou, co pak bude za dvacet let? Mé tělo, které vždycky bylo v perfektní kondici si říká o pozornost a nejvíc to cítím na tom, že "to nejsem já". Nejenom, že cítím slabou fyzičku, ale také psychicky to nejsem já. Nemám tak pevnou vůli, nejsem tak pozitivní jako dřív, občas cítím lenost a hlavně mi chybí pocit něco překonávat.
Reálný život dospěláka mě semlel. Naštěstí jsem si to snad uvědomil brzo. Ještě v době, kdy není tak těžké se vrátit zpátky do formy. Naštěstí si uvědomuji, že to jestli budu v padesáti pro dceru už jen páprdou a mrzoutem za zenitem nebo vitálním taťkou, který je v kondici jako za mlada, tak že se o tom rozhoduje právě nyní. Právě teď. Jdu na to...
Komentáře
Okomentovat